† 29. 01. 2009 | kód autora:
A4WKdyž jsem odcházela, šli jsme ještě všichni spolu a Steve s holkama se domlouval na zítřek.
,,Půjdeš s náma, ne?" obrátil se na mě.
,,Já?" podívala jsem se překvapeně.
,,No to víš, že půjde." řekl za mě Mike. ,,Dany, teď už patříš k nám."
Trochu jsem se začervenala a usmála.
,,Dobrá, tak zítra přijď na koleje, budeme tam čekat. Kolem třetí." ujala se slova Claire.
,,Jasně, budu tam." přikývla jsem.
,,Nemáme tě jít doprovodit?" zeptal se mě Mike.
,,Ne, to je v pohodě." řekla jsem trochu zaskočeně.
,,Tak fajn, hlavně se nikde netoulej, není to tu bezpečné." mrknul na mě.
,,Ahoj."
,,Měj se."
,,Ahoj."
Když jsme se rozloučili, zamířil zbytek bandy do úzké uličky, zatímco já šla opačným směrem. Nad město se už snesla tma, jen pouliční lampy svítily a ulice byly téměř prázdné. Podívala jsem se na hodinky, bylo půl jedenácté. Musím spěchat, aby si Amy nedělala starosti, do jedenácti bych měla být doma. Právě jsem dosla na rozcestí dvou chodníků. Mohla jsem jít rovně po rušné ulici, nebo jsem mohla zabočit do postranní uličky, ve které žili snad jen potkani a jediné předměty v ní byly popelnice a občasné smetí a harampádí. Byla to zkratka a já chtěla být rychle doma.
Proto jsem zabočila do oné špinavé uličky a mířila stále hlouběji. Působila dosti hrůzostrašně, ale já přece nejsem posránek, jak by řekla... Ashley... Zamrzelo mě to. Proč to není jako dřív? Ale ne, blbost. Byli ti špatní. Teď mám lepší. Rychle jsem se ohlédla, byl to zvláštní pocit, jako by mě někdo sledoval. Bože, jsem paranoidní. Zabočila jsem doleva mezi dva domy do tmavé uličky, takže jsem už neslyšela ani hluk občas projíždějících aut ze silnice na hlavní ulici. Čím hlouběji jsem do uličky procházela, tím divnější pocit jsem měla. Najednou se přede mnou vynořila postava a já zůstala stát jako opařená.
,,Kampak, Danielle? Nemáš být v tuhle dobu už dávno doma?"
,,Spikeu?" vyjeveně jsem se na něj podívala. ,,Co tady děláš?"
Pomalu jsem začala ustupovat, avšak když jem se otočila, za mnou stála druhá osoba.
,,Rád tě vidím, Danielle."
,,Thomasi? Co tady děláte, oba dva?"
,,Jdeme za tebou..." Spike na mě škodolibě vycenil zuby a tiše se zachechtal.
,,Ashley nám něco vzkázala. Tak ty nás máš někde?" ušklíbnul se Thomas.
Zůstala jsem stát, jako když do mě udeří blesk. Pomalu jsem začala očima pátrat po nějakém úniku, protože Thomas a hlavně Spike umí být pěkně nebezpeční, když se naštvou a to teď nejspíš také měli v plánu, jenže ať jsem se dívala, kam jsem chtěla, nikde žádný východ nebyl, byla jsem v pasti. Pomalu se ke mě začali blížit z obou stran a roztouženě a nebezpečně se šklebit. Dopadla na mě tíha strachu.
,,No tak, kluci, neblbněte..."
Rozběhla jsem se proti Thomasovi ve snaze protáhnout se kolem něj a utéct, avšak jeho svalnaté ruce mě zadržely a z druhé strany mě popadnul Spike a surově mě opřel o zeď.
,,Tak co? Už nás asi nemáš někde, co?" sykl Spike s obličejem tak blízko mě, až jsem cítila jeho dech zavánějící cigaretama a alkoholem.
Poté sáhnul do kapsy a vytáhnul z ní kapesní nůž, jedním stiskem jej otevřel a dal přímo před obličej.
,,To, jak ses k nám zachovala se nám vůbec nelíbí. Jednou už si mezi nás přišla a jen tak odejít nemůžeš. A opovaž se nás prásknout fízlům." šeptal Spike avšak tak zřetelně, že se jeho šepot rozléhal po celé temné uličce.
Ruku, ve které držel nůž, mi předloktím přiložil pod krk a druhou rukou mi vjel pod tričko.
,,Co to...?" zachraptěla jsem a roztřásla se strachem.
,,Drž hubu, jo? Teď jsem tady pánem já." ušklíbnul se.
Thomas se škodolibě zasmál.
,,Nějak se třeseš, ne? Danielle?" ušklíbnul se Spike.
Do očí mi vhrkly slzy. Proč jen jsem šla touhle uličkou? Nic z toho se teď nemuselo stát. Co se mnou teď bude? Tady v téhle zapadlé části a ještě tak pozdě večer nikdo není. Spikeova ruka putovala na mé záda přímo k zapínání podprsenky. Z očí mi vytryskly slzy, přesně jsem věděla, co má v plánu. To už ke mě však přistoupil i Thomas a pohladil mě po tváři.
,,Nic se neboj, zlato." právě se chystal rozepnout mi kalhoty, když v tom se ozval jakýsi šramot.
,,Nechte ji být."
Thomas i Spike se ohlédli.
,,Jděte od ní vy prasata!"
Stál tam Mike. Oba se hlasitě rozchechtali.
,,Copak chlapečku, chceš se přidat?" vysmál se mu Spike do obličeje, zatímco se pracně a neohrabaně snažil rozepnout mi podprsenku.
Mike však ani náznakem neustoupil. O pár chvil později se za ním objevil i Steve, Nick a čahoun Charlie. Thomasovi a Spikeovi úsměv ze rtů zmizel, jako když utne.Spike se přiblížil až ke mě, jakoby mě chtěl obejmout a zašeptal mi přímo do ucha.
,,Pamatuj na mé slova. Vždycky sebou nebudeš mít tyhle své hrdiny." pak ode mě ustoupil, plivnul Mikeovi k nohám a společně s Thomasem utekli pryč.
Začala jsem zrychleně oddechovat a najednou mi z očí vytryskly naplno slzy. Rozběhla jsem se k Mikeovi a padla mu kolem krku.
,,Neboj, už jsou pryč, je to v pohodě. Bude to dobrý." utěsoval mě a hladil po zádech.
,,Bylo...bylo to...strašný!" vzlykala jsem.
,,Jo, jo. Už je to dobrý, pojď, půjdeme domů." poté mě vzal do náruče, poněvadž jsem nebyla schopna jediného dalšího kroku a nesl ven z uličky na hlavní ulici.
,,Jak jste věděli že tam jsem?" zeptala jsem se, když jsem se konečně uklidnila a stála jsem před vchodem do našeho panelového domu.
,,Šli jsme celou dobu za tebou. Pak ses nám ale někde ztratila." vyprávěl Charlie. ,,Potom, co se ti stalo na těch kolejích jsme měli o tebe starost."
,,Odedneška tě nebudeme nikdy pouštět takhle potmě samotnou." sliboval Mike.
,,Už podruhé jsi mě zachránil. Jak ti můžu poděkovat?" obrátila jsem se na Mike.
,,To nic nebylo." řekl skromně. ,,Jak jsem říkal, teď už patříš mezi nás a my si tě budeme chránit. Máš v nás oporu." mrknul na mě. ,,Ale když už se mi chceš nějak odměnit za záchranu," lišácky se zazubil, ,,pusa by mohla stačit."
Překvapeně jsem se na něj podívala a začervenala se. Pořád se culil tím svým svůdným úsměvem borce a já neodolala a pusu jsem mu tedy dala. Ještě větší překvapení pro mě bylo, když jsem cítila, že nemyslel obyčejnou pusu a že nejspíš počítal s tím, že bude tvat dýl, já jej však jen letmo políbila.
,,Tak ahoj zítra." usmála jsem se. ,,A ještě jednou děkuju."
Stále se na mě usmíval, já se otočila a odešla domů.
,,Danielle, někdo zvoní!" ozvala se Amy z kuchyně.
Kdo může zvonit? Právě jsem se chystala ke kolejím, tam se mám sejít s Mikem a ostatníma, tak kdo to může být? Šla jsem ke zvonku a zvedla sluchátko.
,,Halo?"
,,Ahoj Dany, jdeš už?"
Byl to Mike. Překvapeně jsem pozvedla obočí.
,,Jasně, hned jsem dole." a zavěsila jsem. ,,Jdu ven, Amy." oznámila jsem ji, zatímco jsem si obouvala tenisky.
,,Dobrá, ale buď prosím do jedenácti doma, ať nemám starost."
,,Jo, jo..." přitakala jsem. ,,Čau." vyběhla jsem na chodbu a zavřela dveře.
Vyšla jsem ven a hned si všimla Mikea, který tam však byl sám.
,,Ahoj, kde jsou ostatní?" rozhlédla jsem se.
,,Ahoj, no ostatní budou na kolejích. Já se pro tebe pro jistotu stavil, aby se ti zas něco nestalo." mrknul na mě.
Zasmála jsem se.
,,Tak jdeme?"
,,Jasně." přikývnul.
Na kolejích byl zase zbytek bandy a opět jsme se šli koupat do jezera. V ten den jsem si užila nejvíc srandy po dlouhé nudné době. Jak čas plynul, stávali se z nás všech nejlepší kamarádi. Denodenně jsme byli všichni spolu, až na nějaké dny, kdy někdo neměl čas a tak s náma ven nešel. Co však musím přiznat, nejvíc jsem si z kluků rozumněla právě s Mikem. Bylo to zvláštní, ale choval se ke mě úplně jinak než ostatní a taky jinak než k Annie a Claire. Zatímco s Annie a Claire se k sobě chovali jako rovnocenní kamarádi, kteří se pořád škádlili a dělali si naschváli, ke mě se choval jinak. Ne jako ke kamarádce, ale přímo jako k holce, jemněji a věnoval mi víc času. Možná, že jsem si to jen namlouvala, ale doopravdy mi to tak připadalo. Už to byl měsíc, co jsem se s nima seznámila, byl začátek srpna a od toho incidentu tehda večer se Spikem a Thomasem se už nic podobného neopakovalo, o bývalé bandě jsem od té doby neslyšela. Celý můj život se změnil, teď se chovám daleko líp, i Amy to říká, nepiju, nekouřím ani nedlám problémy a konečně se neutápím v malérech. Jsem teď docela jiná, jsem slušná holka, což je u mě docela zvláštní.
,,Co chcete dělat?" optala jsem se znudeně, zatímco jsme seděli v malé staré plechové maringotce, do které nelítostně bušiil déšť.
Byla to maringotka, kterou bandě poskytl Charlie, jehož rodiče ji kdysi dávno měli na zahradě, avšak pak pro ně byla nepotřebná a chtěli ji vyhodit, tak ji Charlie přesunul na jejich rodinný dům a to až za plot, takže je tam soukromí. Byl to dobrý úkryt před nepříznivým počasím. Maringotka byla velká asi jako můj pokoj, takže to byla dobrá klubovna. Byla tam stará pohovka od Mikea, kousek kuchyňské linky s malou ledničkou z Charlieho zásob, Malý jídelní stůl se čtyřma židlema od Annie, stará televize od Stevea, palanda zase ode mě, jakmile mi Amy koupila novou postel a kazeťák od Claire. Jediný, kdo nepřispěl byl Nick, nebo-li Blade, který to tam alespoň vyzdobil nějakýma plakátama, takže maringotka byla útulným útočištěm, bylo to dosti domácké prostředí, takže jsme tam často chodili. Jediný nedostatek byl chybějící záchod, takže se muselo chodit ven.
,,No já nevím, nechcete tu dneska zase spát?" navrhla Claire sedící s Bladem na sedačce při puštěné televizi, která občas sice trochu blbnula, ale jinak byla docela v pořádku. ,,Venku pořád strašně prší a jen tak to nepřestane, než bysme odtud došli každy takovou dálku domů, byli by jsme zmoklí jak slepice."
,,To je dobrý nápad." souhlasila jsem.
,,No, já nemůžu." zavrtěl hlavou Steve. ,,Zítra brzo ráno jedeme na tu svatbu mé sestřenky, takže půjdu radši domů."
,,A kde chcete všichni spát?" zeptal se Charlie. ,,Minule polovina lidí nemohla, ale teď jsme tu všichni, kromě Stevea, jak se tu chcete naskládat?"
,,No, pohovka je rozkládací a dost velká, několik se nás tam naskládá." uvažovala Annie nahlas.
,,No a já a Dany se vlezeme na jednu postel." řekl Mike a mrknul na mě.
Usmála jsem se a přikývla.
,,No moment, jdu na záchod." prohlásil Blade a jakmile otevřel dveře maringotky, déšť šel slyšet zřetelněji než předtím, seběhl schůdky a zavřel za sebou dveře, déšť trochu utichnul, avšak stále rachotil o plechovou stěnu a střechu.
,,Ale je tu docela chladno." poznamenala Claire.
,,Zajdu domů pro nějaké oblečení, ale bohužel jen moje mikiny a svetry." ušklíbnul se Charlie. ,,A tobě Steve, donesu deštník, jestli chceš."
Steve přitakal a proto Charlie nečekal a stejně jako Blade se vytratil.
† 29. 01. 2009 | kód autora:
A4W,,Ještě jednou se omlouvám, opravdu, už se to nikdy nestane." opakovala Amy snad už po sté.
,,No to doufám, vaše sestra nemá zrovna čistý trestný rejstřík. Tak běž." žduchnul mě policista dopředu.
,,Nesahat!" zavrčela jsem.
,,Ještě si vymýšlej." opáčil.
Dvěře kanceláře se za námi zase zavřely. Amy si oddechla a hodila na mě zvláštní pohled. Zahanbeně jsem sklopila oči do podlahy a radši jsem šla. Styděla jsem se, že ji přidělávám starosti, jako by jich ona sama neměla dost. Sama jsem sobě nadávala a v duchu se ponižovala. Koutkem oka jsem sestru sledovala, vypadala, že se každou chvíli rozbrečí. Vyšly jsme z policejní budovy a kráčely k náměstí.
,,Něco jsi mi slíbila." promluvila, aniž by se na mě podívala.
Tiše jsem si povzdechla.
,,S těma lidma se už nebudeš scházet."
Podívala jsem se na ní vyjeveným pohledem.
,,Cože? Amy, jsou to mí přátelé!"
Nejspíš jsem v ní právě otevřela to místo, které se celou dobu snažilo zadržovat vztek, který právě vyplul na hladinu.
,,Přátelé? Tomu ty říkáš přátelé? Vrátil se snad někdo z těch tvých přátel, aby ti pomohli dostat se ven a utéct před policií, když tě chytili? Vrátil se někdo z nich pro tebe?" podívala se na mě očima plnýma výčitek.
Přemýšlela jsem nad jejíma slovama. Měla pravdu. Všichni utekli a nechali mě po uši v maléru. Jen snad Ashley měla snahu. Snahu? Ne, neměla snahu! Jen se o mě zmínila, ale když nikdo neměl zájem, běžela s nima. Opět jsem sklopila pohled nad tímto faktem, který mě bolestivě probodával.
,,Ani neodpovídej. To víš že ne! Šlo jim hlavně o to, aby zachránili kůži sobě! Tahájí se do problémů a pak ti z nich nikdy ani nepomůžou, kazí tě, učí tě akorát chlastat a kouřit, za chvíli by to bylo hulení a fet, neustále se kvůli nim touláš na policii a přijdou za tebou jen, když chcou udělat nějakou špatnost a těmhle lidím ty říkáš přátelé?" zaplavovala mě výčitkama.
Do očí mi vhrkly slzy.
,,Je načase sundat růžové brýle, Danielle, takhle se přátelé nechovají. Je to jen banda špinavých parchantů, kteří tě stáhli pod tvou úroveň, přímo ke dnu a kvůli kterým se ty chováš jako rozmazlený spratek! Myslíš, že by na tebe byli máma s tátou pyšní?"
Pak se zastavila, chytila se za břicho a bolestivě zavřela oči.
,,Amy! Přísahám, že se už budu chovat slušně, Amy, nerozčiluj se, prosím..." přišla jsem k ní a objala ji.
,,Ani nemáš na výběr, protože jestli uděláš ještě jednou něco takového, pošlu tě do pasťáku, před kterým jsem tě právě zachránila. Víckrát už tě krýt nebudu." vytrhla se mi a šla dál.
Zůstala jsem tam stát uprostřed chodníku, do očí se mi draly slzy a ze všeho nejvíc jsem si přála padnout na kolena a začít brečet. Všechno, co Amy říkala, byla naprostá pravda. Nikdy se ke mě nezachovali jako skuteční přátelé, jen jako banda, která chtěla, abych táhla s nima.
Nemohla jsem jen tak sedět doma. Po noci strávené na policii jsem měla zvláštní myšlenky, které jsem si potřebovala uspořádat někde jinde než doma. Hodiny hlásaly půl druhé odpoledne. Nahodila jsem na nohy conversky a raději šla ven. Opět jsem došla až ke kolejím, posadila jsem se na zídku a přemýšlela. Tolik věcí se stihlo přihodit za pár dní. Mí kamarádi, o kterých jsem si to tedy alespoň myslela, mě zradili. Jsem bez přátel. Bez rodiny. Bez veškeré radosti. Jediné, co mi zůstalo byla Amy. A té jen přidělávám starosti. Má vůbec smysl abych tu byla? Abych žila? Z mého zamyšlení mě vytrhly kroky.
,,Dany! Tak ráda tě vidím."
Ohlédla jsem se, byla to Ashley.
,,Jsi v pořádku zlato?" optala se mě a hned si sedla vedle mě.
,,Ne, to nejsem." zavrčela jsem a odvrátila od ní pohled.
,,Jsem ráda, že tě pustili z policie. Nepůjdeme něco podniknout?" nahodila lišácký úsměv.
,,Ne." hlesla jsem.
Zvláštně se na mě podívala.
,,Danielle, co je s tebou?"
,,Se mnou? Nic! Co by se mnou mělo být? Nic se mi nestalo, až na to, že parta hnusných lidí, které jsem považovala za kámoše se na mě absolutně vybodla. Jinak jsem v pohodě." probodla jsem ji vyčítavým pohledem.
Zírala na mě a nevěděla co říct.
,,Dany, chtěla jsem aby se pro tebe vrátili-"
,,Nekecej, bylo ti to jedno! Nemusela jsi je poslouchat, mohla ses pro mě vrátit sama, jenže to bys pak nezapadala do bandy, že!?" seskočila jsem ze zídky a vydala se pryč.
Ashley mě však očividně neměla v plánu nechat jen tak odejít a rozběhla se za mnou.
,,Neblázni Dany, jsme přece kámošky."
,,Kámošky? Takhle se kámošky nechovají, kdybys jí byla, nenechala bys mě jen tak plavat v průšvihu! Vypadni Ashley, nehodlám s tebou ztrácet čas!" plivla jsem ji k nohám a nerušeně pokračovala dál.
Dohnala mě, stoupla si přede mě a chytla za ramena.
,,Dany, omlouvám se, je mi to líto." zablekotala.
,,Nezajímáš mě." odsekla jsem.
,,Dany-"
,,Jdi k čertu, slyšíš!? Ty a všichni ostatní, mám vás někde!" vmetla jsem ji do obličeje, vysmekla jsem se jí a rozběhla se po kolejích pryč.
Běžela jsem asi pět minut v kuse, až jsem se naprosto vyčerpaná a udýchaná zastavila. Sklopila jsem hlavu a zrychleně oddechovala. Najednou mi bylo líp, když jsem to ze sebe konečně dostala. Byla jsem svobodnější, bezstarostnější. Nepotřebuju ji. Ani ostatní, Spikea, Thomase, Catherine, nikoho! Připadalo mi, že mi z toho všeho začíná hučet v hlavě. Zavřela jsem oči a zatla zuby. Bylo to snad ještě horší, hučení nepřestalo, ale jakoby se ještě přibližovalo a zhlašovalo. Najednou se ozvalo houkání, zvedla jsem hlavu a zůstala jako opařená, naproti mě uháněl vlak a přibližoval se čímdál víc, už byl jen pár metrů a já nebyla z to se hnout. Začala jsem ječet, z plných plic, už byl jen pět metrů, dva, zavřela jsem oči-
,,Pozor!"
Najednou do mě kdosi nebo cosi z boku narazilo a smetlo mě to z kolejí do trávy. Slyšela jsem rachotící projíždějící vlak a cítila silný průvan, jak projížděl blízko, oči jsem však držela pevně zavřené, teď už jsem rozeznala, že mě zachránila nějaká osoba, která právě ležela na mě a kryla mě před hlukem. Připadalo mi to jako celá věčnost, co vlak kolem nás projížděl, za chvíli se však hluk pomalu vzdaloval až nakonec utichnul úplně a průvan taky ustal.
,,Jsi celá?" optal se mě klučičí hlas.
Oteřvela jsem oči. Můj zachránce byl kluk, byl přímo nademnou a ustaraně si mě prohlížel. Zahleděla jsem se přímo do jeho modrých očí.
,,Jo, jsem v pohodě." nadzvedla jsem se.
,,Co se ti stalo? Stála jsi tu na kolejích, jako by ses chtěla zabít." pomohl mi vstát.
,,Já... Nevím." podívala jsem se na něj, konečně jsem si jej mohla pořádně prohlédnout.
Byl to hezký, mladý kluk, typovala jsem mu tak nanejvýš 18 let, měl husté černé vlasy a na sobě vytahané rifle a volné triko s krátkým rukávem, celkovým dojmem působil jako sympaťák.
,,Mikeu! V pohodě?"
Přibíhala k nám skupinka asi pěti lidí, dvě holky a tři kluci.
,,Jasně." opáčil, avšak ani se na ně nepodíval, pořád mě sledoval modrýma očima a já zas jeho těma svýma oříškovýma, po chvíli se na mě usmál. ,,Jak se jmenuješ?" zeptal se mě.
,,Danielle. Teda, říkej mi Dany." představila jsem se.
,,Fajn, Dany, já jsem Mike, chceš-li Michael, ale byl bych radši, kdybys mi říkala Mike." ušklíbnul se. ,,Tohle je Annie," ukázal na děvče s krátkýma, špinavě blonďatýma vlasama a hnědýma očima, ,,Claire," tentokrát to byla holka s dlouhýma trochu zvlněnýma černýma vlasama a šedýma očima, ,,Steve," blonďatý se zelenošedýma očima, ,,Charlie," brunet s hnědýma očima, ,,a Nick." černovlasý s hnědýma očima.
,,Hmm... Těší mě." nervózně jsem se usmála.
,,Co se stalo? Jsi v pohodě?" optala se Claire starostlivě. ,,Už jsem se zlekla, že tě ten vlak zabije."
Při té představě mě zamrazilo.
,,Jasně, v pohodě." přitakala jsem.
,,Kolik ti je?" zeptal se mě Steve se značným zájmem.
,,15."
Steve a Nick si vyměnili zvláštní usměvavé pohledy a pokrčili rameny, nakonec kývli a zas se podívali na mě. Trochu jem nechápala a tak jsem s radši podívala zpátky na Mikea.
,,Poděkovala jsem ti už vlastně?"
,,Ne." ušklíbnul se. ,,Ale za málo." mávl skromně rukou a usmál se. ,,Jinak mě je 17, Steveovi a Bladeovi, teda Nickovi 16 a Charliemu bude zanedlouho 18."
,,Jo a vidím, že my k vám asi nepatříme, takže budeme muset samy." ušklíbla se Annie a Mike se zasmál. ,,Mě je 16 a Claire 17."
Pokývala jsem hlavou. Všichni se zdáli jako sympatičtí a milí lidé, takže jsem s nima šla přes louku k jezeru.
,,A co tys tam vlastně dělala tak sama?" zeptal se mě Mike po chvíli chůze.
Začala jsem jim tedy vyprávět, co se mi stalo, jak to bylo v tom baru a taky že jsem měla už několikrát problémy s policií jako problémové dítě, které je vhodné do pasťáku. Nelhala jsem jim, vše jsem jim vyklopila narovinu a oni mě napjatě poslouchali, Claire s Charliem nás dokonce doběhli, aby mě slyšeli.
,,Tak to bych do tebe nikdy neřekla." ozvala se Annie, jakmile jsem skončila vyprávění a všichni an mě vyjeveně zírali a souhlasně přikyvovali jejim slovům.
,,Já si myslel, že budeš nějaká slišňačka a ty jsi zatím takový dětský gangster." ušklíbnul se Steve.
,,Ale prošla sis v životě svým. Od těch tvých kamarádů to bylo pěkně hnusné." uznal Mike.
Jen jsem zamyšleně hleděla do země. Nevěděla jsem, co říct. Pomalu jsme prošli mezi stromama do hustého lesa a pokračovali dál. Procházeli jsme mezi ruznými keři a malými potůčky, až jsme vyšli z lesa na rozsáhlou plošinu, na níž se rozléhalo obrovské jezero, za nimž už nebylo nic jiného než velké louky a pole. Holky ze sebe stáhly batohy a roztáhli deky, na které si následně lehly a vytáhly časopisy. Kluci narozdíl od nich hned shodili trika a boty a i v kraťasech či třičtvrťákách naskákali do vody.
,,Jdeš taky?" optal se mě Mike.
Jen jsem zavrtěla hlavou.
,,Snad později."
Mike přikývnul, sundal si triko, zul boty a i v dlouhých džínách se rozběhl a skočil salto do vody.
,,Voda je perfektní, no tak, žáby, pojďte do vody!" rozkřikoval Nick a zatřepal hlavou, aby rozcuchal černé mokré vlasy.
,,To je dobrý, Bladý, my půjdeme za chvíli." ušklíbla se Annie.
,,Pojď sem k nám, Dany." vyzvala mě Claire a přátelsky se na mě usmála.
Annie se posunula, aby mi uvolnila místo a já si sedla vedle ní.
,,Tak vy nepůjdete, jo?"
Z vody k nám běžel Mike.
,,Ahoj Dany..." ušklíbnul se a objal mě.
,,Jsi celý mokrý, nech toho!" začala jsem se smát.
Nepustil mě, naopak dal levou ruku pod mé nohy a zvedl mě.
,,Ne! Mikeu! Jsem oblečená! Pusť mě!" křičela jsem, kopala nohama a strašně se smála.
,,Je teplo, hned uschneš." řekl se škodolibou radostí.
To už se Steve a Nick rozběhli k oboum holkám, Steve chytil Claire a Nick Annie.
,,Blade! Bladý, ne! Já půjdu, mám pod tím plavky, ale za chvíli, jo? No tak, Bladý!" křičela Annie.
,,Když to nejde po dobrém, půjde to po zlém." ušklíbnul se Nick a přehodil ječící Annie přes rameno.
To už Mike se mnou v náručí běžel k jezeru, zatímco já křičela a vzpouzela se, ale strašně se smála.
,,Chytej, Charlie!" zvolal Mike, když doběhl na konec móla a hodil mě do vody jako kus hadru.
Ještě jsem stihla zapištět, než jsem padla do vody a ponořila se hluboko pod hladinu. Kolem hlavy se mi ihned rozvlálo množství mých hnědých vlasů. Rychle jsem se vynořila, abych ještě stihla vidět, jako do vody letí ječící Annie.
,,Ne, Steve! Prosím!" křičela Claire, zatímco ji smějící se Steve tlačil k vodě a ať se snažila zadržet nohama jak chtěla, byl silnější a proto taky za chvíli skončila ve vodě.
Všichni kluci se škodolibě smáli a postupně naskákali salta do vody co nejblíž k nám, aby nás pořádně postříkali.
,,Jste hrozní!" obvinila je Annie, avšak ona i Claire se hlasitě smály.
,,Ale přesto nás máš hrozně ráda." ušklíbnul se Charlie a hned na to ji ponořil pod vodu.
Já i Claire jsme se začaly smát a já byla zase po hrozně dlouhé době šťastná. Sice jsem ztratila přátelé, ale teď jem našla nové. Asi to bylo potřeba, v nouzi poznáš přítele, říká se. Bylo to s nima fajn, konečně jsem našla ty pravé kamarády. Teď teda záleželo už jen na to, jestli mě tak berou taky.
† 29. 01. 2009 | kód autora:
A4W
Ahoj, jmenuji se Danielle a je mi 15 let. Možná si říkáte, jasně, další hloupá puberťačka s všedníma problémama jako jsou kluci, kluci a zase kluci. No, je to váš názor a ten vám rozhodně neberu, ale možná jej změníte. Už trochu vím, jak chutná život ve všech svých podobách. Nemám rodiče, táta umřel, když mi bylo 7 a proto jsem se stala plně závislá na mámě, která mě však také opustila, je to ještě čerstvé, umřela před rokem. Od té doby se všechno změnilo, kašlu na život, učení, o klucích ani nemluvě, je mi všechno fuk. Bydlím u starší sestry, je jí 22 a právě chodí s velkým bříškem, je těhotná a ani neví s kým, protože byla znásilněna skoro před půl rokem v parku nějakým parchantem, který ji přepadnul, když šla pozdě večer z práce domů. Samozřejmě neví, kdo to byl. Ano, nemáme to v životě zrovna lehké, zůstaly jsme samy dvě a žijeme si skromným životem, možná až ubohým. Ale jak říká Amy, má sestra, dokud máme na jídlo a něco na sebe a hlavně dokud máme jedna druhou, nemáme si na co stěžovat. Je mi ji ale moc líto, nemá to se mnou zrovna lehké, někdy se divím, že mě nedala za ten poslední rok do děcáku. Ale ona ví moc dobře, proč to dělám, proč se pořád utápím v nějakých malérech a mám pořád oplétačky s policií za různé vandalství a nekalosti na ulicích. Chápe mě. A za to jsem ji moc vděčná.
,,Dany! Máš tu večeři!" ozval se hlas mé sestry z kuchyně.
Zvedla jsem se z postele a pomalu se nesla až tam. Pohled mi padl na talíř s právě zhotoveným jídlem. Bramborová kaše s lunchmeatem. Moje oblíbené. Má sestra je výborná kuchařka a i z toho mála co si můžeme dovolit umí připravit skvělé jídlo.
,,Díky." hlesla jsem a sedla si ke stolu.
Posadila se naproti mě, pohladila si bříško a koutkem oka hodila na kuchyňskou linku.
,,Přišel ti dopis." oznámila mi.
Nabrala jsem vidličkou trochu bramborové kaše a podívala se na ní.
,,A?" pozvedla jsem obočí.
Chvíli mě sledovala než odpověděla. V jejím pohledu se tyčilo něco jako zloba, výčitky, ale taky lítost a pochopení.
,,Další rozbité okno? Kolik toho ještě hodláš natropit? Teď to budu muset zplatit za tebe." povzdechla si.
,,Byla to nehoda." pokrčila jsem rameny a nakrájela lunchmeat na malé kousky.
,,Danielle, nemůžeme si dovolit neustále něco zplácet. Minulý týden to bylo auto, předminulý zase vchodové dveře. To už si nemůžeš dát pokoj?" zašvitořila.
,,Amy, za to auto nemůžu! Stará Cooperová je totální kráva, začala hysterčit jenom proto, že jsem do ni vrazila a pak po mě začala mlátit nákupní taškou, tak jsem začala utíkat a prostě jsem to auto chtěla přeskočit a trochu jsem ho promáčkla, nic víc." bránila jsem se.
Amy jen vydechla.
,,Já už na tebe nestačím, Dany." zavrtěla hlavou.
,,Ne, Amy, já už se budu chovat slušně, slibuju, jen to se mnou vydrž..." zažadonila jsem.
Rychle jsem do sebe naházela večeři a hnala s do koupelny. Postavila jsem se před zrcadlo a zvláštním pohledem se na sebe podívala. Hnědé dlouhé vlasy splývající po pás jsem trochu upravila hřebenem a hnědé oči opláchla studenou vodou. Poté jsem na sebe v pokoji navlékla bilé tílko, modré džíny, na nohy nasadila své oblíbené rozšlápnuté conversky a vyběhla ven. Podívala jsem se na hodinky, bylo 8 hodin večer. Hned jsem se vydala za sídliště ke kolejím, bylo to mé oblíbené místo. Možná proto, že jako malá jsem s rodiči hodně jezdila vlakem a pohled na koleje ve mě probouzí vzpomínky. Slunce pomalu zapadalo za obzor a já procházela loukou, dokud jsem nedošla až na místo. Posadila jsem se na kamennou zídku do tureckého sedu a pozorovala oblohu. Sedávala jsem tam skoro každý večer, byl tu klid, občas projel nějaký ten vlak a hlavně mě tu nikdo neotravoval.
,,Dany!" ozvalo se z dálky. Nejspíš jsem to zakřikla.
Ohlédla jsem se za sebe a spatřila partu mých kamarádů, podle Amy jsou to všechno zkažení puberťáci, kteří mě kazí a navádí ke špatnostem, ano to oni jsou, jsou pro každou špatnost, ať je sebehorší a já v tom většinou jedu s nima.
,,Zlato moje!" zazubila se Ashley, moje nejlepší kamarádka, blondýna se zelenýma očima a doběhla až ke mě, aby mě objala, sotva jsem seskočila ze zídky.
,,Čau, Dany." prohodil Thomas, 19 letý týpek s černou nagelovanou kšticí a pusou stále obsazenou cigárem.
Jen jsem kývla hlavou. Postupně jsem se objala ještě asi se 7 lidmi a pak se podívala na Ashley.
,,Co tu děláte?" protáhla jsem.
,,No jdeme za tebou." oznámil mi kluk s dlouhýma černýma vlasama s flaškou v ruce. ,,Chceš?"
,,Dík Spikeu." ušklíbla jsem se, popadla láhev a pořádně si přihnula.
,,To je dobrý." uculil se na mě, když jsem mu chtěla láhev vrátit. ,,Jen si ji nech."
Pokrčila jsem rameny.
,,Tak co chcete dělat?" zeptala jsem se.
,,Uvidíme." pokrčil rameny Thomas.
Vrátili jsme se zpět do města a zahnuli do prvního baru, který jsme uviděli.
,,Všem nám tady nalej!" zahalasil Thomas.
Číšník se na něj podíval znechuceným pohledem.
,,A máš občanku, frajere?"
,,Jo, mám!" vytasil na něj občanský průkaz. ,,Tak nekecej a nalejvej!"
Číšníkovi rychle zmlklo a začal plnit sklenice alkoholem.
,,Budeš mít ty děcka na svědomí." zavrčel na Thoma.
,,Jaké děcka!?" nasupila jsem se, vstala a plivla mu do obličeje.
Číšník nahodil zhnusný pohled, podal všem sklenice a zmizel někde za barem.
,,Dala jsi mu to sežrat, kreténovi." pochválil mě Spike a plácnul si se mnou.
Obrátila jsem do sebe celou sklenici a napila se z láhve, kterou mi Spike dal u kolejí.
,,Co děláš sakra!?" ozvalo se ze zadní části.
Ohlédla jsem se přes rameno a zahlédla Spikea, který strhával značkovou mikinu z nějakého mladého kluka.
,,Dej mi tu mikinu a nekecej! A k tomu přihoď i nějaké drobné, hodně drobných!"
,,Nejseš blbej!? Vypadni ty spratku!" snažil se bránit kluk.
Okrádání se strhlo ve rvačku. Znenadání leželi oba na zemi a mlátili se bez zábran. Spike chvíli odolával, pak už však nestačil, kluk do něj solil jednu ránu za druhou.
,,Ne! Spikeu!" rozběhla jsem se k peroucímu se páru a skočila na kluka, který mlátil mého dobrého kamaráda.
Praštila jsem ho lahví se zbytkem alkoholu po hlavě, až se roztříštila na kusy a mladík padnul do mdlob.
,,Dobrý Spikeu?" podívala jsem se na něj. Zvedal se a vypadal v pořádku.
Kopnul do bezvědomého a konečně z něj strhnul mikinu.
,,Ne! Nechte ho na pokoji!" ječela nějaká holka.
,,Drž hubu!" zařvala jsem na ní a vrazila ji pěstí.
,,Dany! Danielle!" odněkud jsem zaslechla volání.
Ohlédla jsem se za sebe a uviděla Ashley, která ukazovala ven. To ne... Policie. Policejní vozy zastavily u bary a dovnitř se vřítilo několik policajtů. Najednou kdosi využil mé nepozornosti a stáhnul mě k zemi. Byl to ten kluk, okradený ležel na zemi a nejspíš se právě probral.
,,Jen si počkej na policajty!" zařval na mě.
,,Zdrháme!" rozlehl se Thomasův hlas.
,,Ale co Dany...?" zaječela zoufale Ashley.
,,Nemáme čas, zdrhejte!"
Poté se ozvalo roztříštění skla, celá banda utekla přes rozbitou výlohu, poněvadž policie zabrala celý východ. Rychle jsem se zvedla a utíkala za nimi, už jsem byla u rozbité výlohy, když...
,,Nepusťte ji, to je jedna z nich!" ozval se číšníkův hlas a následně mě jeden z policistů popadnul za předloktí.
,,Pusťte mě! Pusťte mě!" začala jsem se vzpouzet. ,,Nešahej na mě ty špíno!" kopla jsem mu do rozkroku.
,,Ty parchante!" k zemi mě složila prudká rána do temene. ,,Neutečeš..."
Zoufale jsem se snažila zůstat při vědomí, jenže jsem už neměla žádnou naději jim utéct, zůstala jsem tam sama, napospas policistům a všichni mí... přátelé utekli pryč, někteří policisté se je snažili dohonit, jenže celá skupina se rozprchla, jen já tam zůstala a upadala do bezvědomí...
† 29. 01. 2009 | kód autora:
A4WDanielle je mladá velmi problémová patnáctiletá dívka, která si v životě prošla svým a rozhodně to neměla lehké. Pomalu začíná věřit v to, že v životě ji už nic hezkého nečeká, jen smutek a další neštěstí, když v tom do jejího života vstoupí hned několik osob, které ji hodně pomůžou a její problémy budou prožívat s ní. Danielle se tím vracím trochu smyslu a radosti do života.
† 29. 01. 2009 | kód autora:
A4WAhoj, vítám vás na mém blogu :)) Založila jsem jej protože mám velkou fantazii a strašně ráda píšu různé příběhy a povídky a taky bych se o ně chtěla s někým podělit. Čekám od vás nějaké ty komentáře jestli se vám příběh líbí nebo ne, nebo co by jste chtěli změnit. Doufám že se vám tu bude líbit a děkuji za návštěvu. :))
Copyright © 2008-2010
Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.
